Říká Adéla Sobotková, mladá dáma, která začínala studovat na mezinárodním gymnáziu v Ostravě. To ji otevřelo dveře do velkého světa, ve kterém se nebojí dělat stejné věci jako kluci.

Adi, čím jsi chtěla být jako malá?

Nepamatuju si, že bych měla nějakou jasnou představu. Rozhodně mi nikdo nekladl na srdce, že cílem života je něčím být  nebo si najít nějaké smysluplné zaměstnání. S rodinou jsme hodně cestovali a chodili po horách, takže jsem spíš jako malá získala touhu vyjet někam do neznáma a zažívat neustále nová dobrodružství.

Kdy se to změnilo v představu, čím chceš být dnes?

Pořád nevím, čím chci být 🙂 Na škole jsem zjistila, že mě baví jazyky a matematika. Nakonec jsem se rozhodla dát na finance. Přišlo mi to jako ideální mezinárodní zaměstnání, ve financích se relativně lehce hledá prace všude po světě a stejně tak si člověk vystačí s angličtinou. Momentálně žiju ve Skotsku a jsem na graduate programu v mezinárodní FinTech firmě se sídlem v Edinburghu, takže ten plán mi pěkně vyšel. Tato práce mi vyhovuje, protože střídám různá oddělení a učím se, jak celá firma funguje.

Ty jsi studovala na gymplu, následovala vysoká škola a mnoho akademických úspěchů. Který považuješ za nejdůležitější a proč? 

Akademické úspěchy nejsou důležité samy o sobě. Rozhodně nejde o to získat titul nebo o dosažení nějaké certifikace. Spíše jde o tu cestu a co se při ní člověk naučí. Každá škola a pobyt v zahraničí mě ovlivnil jiným způsobem. První jsem byla na mezinárodním gymplu v Ostravě, což bylo sice v Česku, ale právě tam započaly všechny mé cesty do zahraničí. Díky skvělým učitelům a mezinárodním projektům jsem tam získala pocit, že můžu dělat cokoliv a kdekoliv. Poté jsem šla na bakaláře do Rakouska, během toho strávila jeden semestr na výměnném pobytu ve Finsku. To bylo poprvé, co jsem byla dál od rodiny, musela jsem se o vše postarat sama v cizím jazyce, první práce v oboru, nadšení z toho, že to fakt jde… Po bakaláři jsem strávila rok v Kanadě, kde jsem bydlela v národním parku Banff, dělala housekeeping a neustále kempovala, lezla po horách, běhala po lesích a v zimě lyžovala. To sice nebylo studium, ale naučilo mě to mnohem více než kdejaká škola, hlavně o tom, co je v životě důležité, a že jednoduchý život je možná ten nejlepší. 

Poté jsem se vrátila ke studiu na magisterský program v Německu, během něhož jsem strávila další výměnný pobyt v Argentině. Tohle asi považuju za největší akademický úspěch, tedy že jsem zvládla odstudovat semestr i ve španělštině v jihoamerické zemi, kde všechno funguje tak nějak úplně jinak.

Líbí se ti život za hranicemi, nebo tě to více táhne domů?

Každý pobyt v zahraničí mi dal něco nového. Ať už při studiu nebo mimo něj, každý z těch zážitků mi neskutečně otevřel obzory. Zní to jako klišé, ale člověk se opravdu velmi vyvíjí. Neustále se musíš adaptovat, zvykat si na nové situace, jinou denní rutinu, jídlo, seznamovat se s lidmi z úplně jiných zemí, hledat nové kamarády, vše v cizím jazyce a daleko od všeho známého. Rozhodně jsem otevřenější a zajímají mě víc lidi a jejich osudy, jak se dostali tam, kde právě jsou, nesoudím lidi podle povolání, národnosti …

Co ti dělá největší radost, když cestuješ za hranice?

Baví mě objevovat nové světy. Mám pořád pocit, že se v mém životě děje něco velkého a úžasného a mám z toho radost. Momentálně mě to domů netáhne, Skotsko není daleko a můžu se vždy párkrát do roka za rodinou i kamarády podívat. Pořád mám potřebu zažívat něco nového, ale možná za pár let začnu zvažovat i návrat do ČR.

Hrálo v tvých životních rozhodnutích roli to, že jsi žena? 

Nemyslím si, že by to nějak ovlivňovalo má rozhodnutí. Sama jsem necítila, že bych kvůli tomu měla něco dělat jinak, rodina se taky nebála, že se někde “sama” ztratím, a ta důvěra mi dodávala odvahy. Nebo spíše i když se báli, stejně mě vždy podpořili a nikdy nezpochybňovali. V Kanadě jsem běhala dlouhé trasy v osamocených lesích, to jsem se třeba trochu bála, ale spíše hlavně medvědů než lidí (smích). V Argentině jsem se sama vydala na dvoutýdenní cestu na chudší sever země k hranicím Bolívie. Možná bych jako kluk jela stopem a spala ve stanu. Takto jsem se ale přece jen trochu obávala a zvolila autobusy a hostely. Jinak jsem ale nikdy žádné limity necítila.

Jak vnímáš úlohu mladých holek v dnešním světě?

Je to teď často probírané téma, ale musím přiznat, že to jde více méně mimo mě. Nemyslím si, že má někdo nějakou úlohu. Stereotypy, že má muž chodit do práce a žena se starat o rodinu, už snad nikdo v našem “západním” světě neprosazuje. Zároveň je v pořádku, pokud to tak někdo cítí a chce takhle fungovat. Úloha každého je najít si vlastní cestu, ať už je to holka nebo kluk. Pro mladé holky to může být v některých zemích a kulturách mnohem náročnější, u nás v Česku ale myslím není moc rozdíl. U nás záleží hodně na okolí a podpoře rodiny. 

Co bys chtěla v životě dokázat, máš nějaké sny, vize? 

Ještě bych se možná na chvíli chtěla přestěhovat na jiný kontinent, vyskočit z denní rutiny a zažít zase něco úplně nového. Později bych zase chtěla být nablízku rodině. Za nejdůležitější považuju být v pohodě a spokojená s tím, co právě dělám, mít ty své blízké okolo a taky spokojené. Myslím, že budu pořád chtít od zivota nějakou změnu, ale dlouho dopředu nic naplánované nemám. Nemusi to být nutně změny zemí, tak uvidíme, co mi další roky přinesou.